Správně by snad mělo být časopis pro všechny milovníky kovářského řemesla a dalších příbuzných řemesel, která se v minulosti z kovařiny odvodila. Podkováři, nožíři, platnéři, pregéři, pasíři, dráteníci, šperkaři, ale i pro ostatní příznivce (jak já jim říkám „kov milující veřejnost“). Mám velkou snahu toto kovářské řemeslo popularizovat, ale hlavně chci, aby tento můj počin přispěl k širšímu pohledu na kvalitní řemeslné výrobky, a to nejen pro veřejnost, ale i pro samotné kováře a řemeslníky pracující s kovem. Pohybuji se kolem kovařiny již spoustu let a propadl jsem tomuto řemeslu. Viděl jsem na vlastní oči, jak někteří jedinci kouzlí s kovem, ale také jsem viděl, jak někteří dokážou řemeslo až urazit. Ve většině případů je to pod tlakem nedostatku kvalitních odborných informací a masáží finančních nabídek. Hlavně co však nekvalitu podporuje, je tlak zákazníků a jejich požadavků na levné kýčovité výrobky, protože nemají možnost vidět a porovnávat pěkné a kvalitní, od laciného a pouze na pohled efektního, často sériového umění. Pak se stává, že tzv. řemeslník, který chce za každou cenu vydělat, klidně odvede průměrnou, podprůměrnou a někdy i špatnou a neodbornou práci. A zde bych chtěl, aby časopis pomáhal. Snad i působil na výchovu zákazníka (estetika, originalita, kvalita). Také jsem měl možnost na svých cestách republikou poznat mnoho nadaných, šikovných a zajímavých lidí. Všeobecně se jim říká „Nadšenci“. Mají různé zájmy a koníčky. Mnohdy mají i různá, od kovu daleko zaměřená povolání (lékař, truhlář, zahradník), ale co mají společného je, že milují kov a tvoří z kovu to, co cítí a co je těší. Tyto osobnosti pak rád oslovuji, odhaluji a pomocí časopisu představuji čtenářům. Často jsem viděl, jak se někteří trápí při tvorbě s nedostatkem rukou, nebo pomocníků a informací. Proto je chci seznamovat s různými zlepšováky a „udělátky“ tak jak je mezi nimi objevuji.

Protože tu chyběl zdroj informací, dal jsem si za úkol tento nedostatek odstranit. Také nedostatek možnosti porovnání se, a to nejen s kolegy doma, ale také s kolegy v zahraničí. To přináší možnosti zdokonalovat se. Není sice žádným tajemstvím, že ti nejúspěšnější sbírají zkušenosti v zahraničí, ale o jejich zkušenostech se toho na veřejnost moc nedostane. Není to vždy jen proto, že se o zkušenostech nechtějí veřejně šířit, ale je to hlavně z toho důvodu, že pro takové informace nebyl prostor. Jak slyšíte, je těch důvodů pro obhájení existence časopisu dost.

Ještě bych se měl zmínit o tom nejpodstatnějším – o pomoci v přípravě mladých adeptů na toto náročné řemeslo. Chci touto cestou pomáhat školám v poznávání se mezi sebou a ukazovat to nejlepší čeho dosáhnou, aby se úroveň a kvalita absolventů stále jen zvyšovala. V tomto směru mě těší aktivní přístup některých ředitelů škol, kteří již i přispěli do časopisu svými příspěvky nebo informacemi. Musím také konstatovat, že nejenom prací živ je člověk a proto jsem vymezil v časopisu prostor pro tzv. oddech. Typy na výlet, pohled na koníčky a záliby některých z nás. Dokonce jsem se odvážil nezapomenout na ženy kovářů a jejich děti. Nevím, jak to půjde do budoucna, ale zatím jsou ohlasy lepší, než jsem si přál. Teď je na vás, abyste posoudili jaký časopis opravdu je. Po počátečních problémech, které se vždy na začátku každého projektu objeví, je jasné, že cesta zpět nepřichází v úvahu a jediné, co mi dělá starosti, je vybudovat širší redakční radu a získat tak více času na přípravu a hlavně kontrolu. Trochu se stydím, že se mě nedaří včas odhalit práci tiskařského šotka, ale slib držím, učím se.